Dogtrek Hanácká štreka 11. - 13.7.2008
05.08.2014 22:31
Náš první Dogtrekking závod
Tak jsem tu po delší odmlce zase. Hárala jsem a tím pádem jsem byla „jaksitaksi“ vyřazena z veřejného psího života. Panička sice vyváděla nějaké skopičiny, ale beze mne, takže vám o tom povídat ani nemůžu… Po třech týdnech, kdy jsem si tedy naordinovala menší odpočinek a jen tak sama jsem se venčila a užívala si více – méně samotářského života hárající čubinky, jsem to už nemohla vydržet a vyrazila jsem s paničkou na pořádnej výlet. A musím vám říct, řádně jsem si ty tři týdny vynahradila.
O víkendu 11. – 13.7.2008 nás obě čekal první Dogtrek. Pro neznalé: jedná se o „extrémní“ sport, kdy se v přírodě pohybujete po předem vytičené trase, podle mapy, ale hlavně! Se psem. Musíte dodržovat jasná pravidla, jinak jste diskvalifikováni: pes musí být s vámi spojen vodítkem po celou dobu treku, musíte sebou nést povinnou výbavu (lékárnička, voda, botičky pro psa, čelovka…), po trati se nesmíte pohybovat ve vetší skupince než jsou dva lidé. Cestou vás čekají kontroly předem hlášené i skryté a trasu musíte ujít v daném časovém limitu. Více se můžete dozvědět na: www.dogtrekking.info . My si pro začátek vybraly „jen“ trasu MID na závodě Hanácká štreka , o délce 43km s časovým limitem 24 hodin, na LONG- cca 100km s limitem 52 hodin, se zatím panička necítí.
V pátek jsme se zabalenou bagáží vyrazily vlakem směr Olomouc. Na nádraží nás čekali kamarádi kokřík Benji a boxer Cedrik s jejich paničkama. Kluky jsem si hned srovnala „do latě“ a mohlo se jet. Vlak byl k prasknutí narvaný a vůbec nepřipomínal „ÉCéčko“, ale spíš indický vlak z Bombaje do Dillí. Naštěstí jsme stihli obsadit tři místa, takže jsme nemuseli, jako jiní, posedávat po podlaze a vůbec kde se dalo. V Olomouci nás s menším zdržením vyzvedli Fufíci a odvezli nás až do Hraničních Petrovic, kde byl základní tábor a start našeho treku. Panička postavila plátěnou boudičku, která nám až do neděle sloužila jako domek. Nastěhovala tam i Lucku s Benjím, nejdřív se mi to moc nepozdávalo, ale pak jsem si tak na Benjíka zvykla, že jsem byla v neděli smutná, když jsme se museli rozloučit… Večer si šla panička vyzvednout itinerář cesty a na meetingu zjistila kudy kam, pečlivě si trasu poznačila do mapy, abychom náhodou někde nezabloudily a pak už jsme se s Benjím vyrazili vyvenčit nad vesnici. To jsme ještě mohli být na volno. po venčení už byl čas jít na kutě, ráno se muselo vstávat proklatě brzo.
V pět hodin nás ze spánku vytrhl budík. Svítalo a byl čas se jít vyvenčit, nasnídat a připravit se na start. Startovaly jsme s paničkou něco po půl sedmé, na 33 místě. Ještě jsme do ruky dostaly tatranku a půllitrovou sponzorskou Ondrášovku a mohlo se vyrazit. První část cesty vedla mezi pastvinami a poli. Viděly jsme kravičky, přeskakovaly strouhy, putovaly jsme lesem, přelézaly, obcházely a v mém případě podcházely spadané stromy, brodily se potokem, na poli jsme viděly hejno čápů (to panička brala nohy na ramena…) Jednou jsme dokonce musely procházet ohradou s kravičkama, ty naštěstí v tu chvíli byly na opačné straně ohrady, ale nebyl to příjemný pocit, jít v ohradě oplocené elektrickým ohradníkem se stádem „ za zády“J. Pak jsme se vyškrábaly na nejvyšší místo na trase – na Slunečnou 800 m.n.m. Tam jsme si daly menší pauzu, schroupaly něco křupavých chlebíků k tomu kousek vysočinky a jako zákusek hroznový cukřík a mohlo se jít dál. Cesta vedla tentokrát z kopce do vesnice Dětřichov. Tam jsme do camelbagu doplnily další dva litry vody u nějakých domorodců a pak se panička usádlila v motorestu, který měl být původně uzavřený pro soukromou akci, ale akce se buď nekonala, nebo panička vypadala tak hrozně, že jí to pivo (iontový nápoj tomu říkala) prodali… Půlku vypila jen to zasyčelo… Mezitím se z lesa vynořila Lucka s Benjím a usadili se k nám taky, aby se krátce občerstvili. Po krátké pauze jsme vyrazili dál, kolem rybníčku, kde jsme si oba zaplavali, podél trati až na lesní cestu. Benjík tam málem zašlápl slepýše! Zase krátká pauza pod kopcem Pomezí a šupky-hupky lesem dál. Na místě zvaném Pod Pomezím proběhla kontrola, to už se šlo zase pastvinami, sluníčko nemilosrdně pražilo a my se s Benjím váleli v každé kaluži která se nám připletla do cesty. Narazili jsme i na krásný potůček, kde jsme se krásně osvěžili. V Dalově – druhé vesnici na cestě se zase občerstvili páníci. Panička si dala další ionťák, chvilku se „splklo“ s dalšíma účastníkama a „kontrolorem“. Následovala poslední třetina cesty, kterou nám zpříjemnilo koupání v přírodním jezírku u cesty a znepříjemnila paní, kterou jsou pohoršovali tím, že se tam vůbec koupeme… podotýkám ,že koupání pro všechny bylo na vlastní nebezpečí a o zákazu vstupu psů nebyla nikde ani řádka, nehledě na to, že jsme schválně šli bokem od mola… No lidé jsou různí L Ale měli jsme v nohou už třicet kilometrů a nějaká „paní Vopičková“ nás nemohla rozházet. Před námi bylo táhlé stoupání po sluníčku, klesání lesem k Těšíkovské kyselce, kde jsem se vykoupala v opravdické minerálce. To už bylo kolem půl šesté večer a schylovalo se k bouřce. Nás čekalo posledních 3,5 kilometru do cíle…
Bouřka nás zastihla těsně pod kopcem na Petrovic. Déšť byl nejprve mírný, obešli jsme popadané stromy, potkali jsme jednu longařku s kokřicí Betinou a už moc nechybělo, abychom byli v cíli. Pořádný lijavec se spustil tak deset minut před cílem. Stihli jsme promoknout na kost… Ale došly jsme. Druhou půlku cestu jsme šli s Benjím a Luckou. Vzájemně jsme se „tahali“ když jedné ze dvojic docházely síly J I v cíli jsme byly současně. Nakonec jsme stihly přijít v čase pod 12 hodin (tuším že to bylo 11 hod. 50 min.). V naši kategorii – MID – ženy do 35 let jsme obsadily 15. místo z dvaadvaceti. Lucka s Benjím byli na 14tém místě J.
Po večeři jsme s Benjím zalehli do spacáků a paničky ještě řešily nějaké podstatné záležitosti v jídelně, To proč z nich v noci „táhnul“ rum je nám záhadou… V noci byla ohromná bouřka, spousta stanů byla vyplavená, trekaři sušili spacáky… My spali jako v bavlnce, stan byl suchý a ve spacáku s paničkou mi bylo tak krásně teplo… Bouřky se nebojím, takže mi bylo fajn…
Ráno chodili všichni dvounožci po táboře jako lazaři. To vám byl pohled :D tenhle se belhal na levou, tenhle na pravou, onen našlapoval jen přes paty a další chodil po špičkách, někdo se držel za záda, někdo za lýtko, jiný za hlavu J. My čtyřnožci jsme se za břicha popadali, jací jsou to bábovky ti naši páníčci… Po vyhlášení výsledků a předání diplomů, medailí a cen byl čas se rozloučit. Já jela s paničkou ještě do Brna – k dvounohé babičce a dědečkovi, takže jsem se musela rozloučit s Benjím předčasně.
Ale řeknu vám, byl to tedy výlet! Konečně jsem se pořádně prošla...! Škoda že mě panička těsně na konci trasy, hned u cíle, nepustila za tou kočkou co nám přeběhla přes cestu… Ještě jsem si ji mohla pěkně prohnat ;D
Na podzim nás snad čeká další trek – tentokrát DT Krajem Oty Pavla – Kokořínskem. Už teď se těšíme na krásnou přírodu a příjemnou únavu na konci cesty.
Ahoj a všem letním výletům zdar!
Vaše BéĎa
Fotky z výletu najdete ZDE