Barvářské zkoušky - MS Netín (4.10.2008)
05.08.2014 22:33
Barvářské zkoušky – Netín 4.10.2008
Tak, další zkoušky jsou za mnou. Výsledek tentokrát není až takový jaký bychom si s paničkou přály, ale… Vzhledem k náročnosti zkoušky a všem dalším okolnostem… Ale pěkně po pořádku.
Panička původně v plánu letos barvářky ani neměla a já už vůbec, ale když už se nám dařilo na jarních Vlohách a při letním Norování… Panička byla navedena, nechť se ještě pokusí jít Barvářské a Lesní zkoušky (ty mě čekají 18.10.08) no a panička, neboť je to blázen celej po mě, se zařekla, že pokud se jí podaří se mnou složit ty barvářky, šla by i na Barvářské zkoušky honičů…Blázen…dočista blázen to vám povidám! ;-)
Ve středu jsme se po týdnu sotva vrátily ze Španělska, ledva jsem si trošičku stihla odfrknout, už mě v pátek panička táhla v pátek sebou do práce a pak na Vysočinu – do Netína. Přespaly jsme tam v téměř opuštěném Rekreačním středisku protože zkoušky začínaly ukrutně brzy – už v sedm ráno. A jelikož paní správcová popletla termíny, nečekal nás vytopený pokojík ve zděné budově jak bylo přislíbeno, ale jen prochladnutá a studená chatička bez topení… Paní správcová nám sice zapůjčila přímotop a ubytovala nás za symbolickou stovku, ale panička musela povléknout hned dvě deky dohromady, obléknout si termoprádlo, svetr a ještě si půjčila moji deku co mi správcová propůjčila když si patrně naivně myslela, že spím na zemi, tak asi abych neprochladla, dobrá to duše… No, kdybych spala na zemi, kdo by pak zahříval paničku pod peřinou, že ano? A jelikož byla tma jako v ranci, my byly pěkný kus za vesnicí téměř uprostřed lesa a na RS krom nás a nějaké další paní z Prahy, která se patrně zamkla na noc na tři petlice, jsme se zakutlaly a šly spát. Ráno nás čekalo brzké vstávání a navíc, perný den…
V půl šesté zazvonilo paničky „projistotných“ asi deset budíků a my musely vystrčit jakžtakž zahřáté nosy do zimy, panička, kulišanda, zapnula přímotopík na plno a po 5ti minutách už se dalo vylézt ven z peřiny, aniž by člověk utrpěl omrzliny na odkrytých částech těla a jozefčík všude, páč ty mrazíky přízemní…ty jsou vůbec nejhorší. Panička se oblékla, já se ještě zakutlala do zbytkového tepla peřiny a dokud nebyla hotová a nezarachtala s obojkem čouhal ze mě jen čumák a fousy… Tak mohlo se jít, papíry jsem měla, panička pak, klobouk i píšťálku a hlavně barvářský řemen a obojek s obrtlíkem. Do vedlejší vesnice jsme to měly asi dva kilometry pěší chůze. Vycházely jsme za tmy, ale už v půlce cesty začínalo svítat a do vesnice jsme došly už téměř za světla. Dokonce jsme objevily otevřený obchůdek s potravinami, no lépe řečeno, panička tam zabušila, jelikož viděla paní prodavačku jak skládá rohlíky, a protože poslední vodu co měla, dala mě a měla strašnou žížu… Tak si zaklepala a poprosila o vodu, jinak že obě umřeme žízní ;-) Naštěstí paní prodavačka byla soucitná a vodu prodala o deset minut dřív, než bylo oficiálně povoleno… V sedm jsme se začali scházet, my byly s paničkou první, ale v půl osmé se to v Netíně u Obecního úřadu už hemžilo jezevčíky a taky několika jedinci jiného psího druhu – zlatý kokřík, hrubý foxlík, ch.p. retriever. Tito tři a ještě dlouhosrstý trpasličí jezevčík Cheryl (se kterým jsem se moc skamarádila a moc pěkně jsme si spolu nakonec zařádili…) si vytáhli losy s vyšším číslem než 6, stejně jako já, tudíž jsme byly ve skupině č.2, s rozhodčími Mittermayerem a Bukovjanem, hlavním rozhodčím byl pan Kesner. Počasí bylo studené, vlhké a nepříjemně „vlezlé“. Celé předchozí odpoledne i večer pěkně pršelo, přestalo až v noci. „To ty barvy budou vypadat…“, říkala si pod fousy (ona teda fousy nemá, ale kdyby měla, říkala by si to pod ně...) panička. Po slavnostním troubení, přivítání a rozlosování jsme si rozdělili „rajony“ – my získali „horní les“ – jehličnatý stoják.
Tak první disciplína před námi – Odložení. Jak řád praví, pes musí zůstat v odložení v klidu, nesmí se pohnout, nesmí se ani zvukově ani jinak projevit. Prostě a jednoduše, musím ležet jako pecka a vydržet tak pět minut. Panička zatím odejde, rozhodčí mě z dálky sledují a dokud si mě panička nevyzvedne a nedá mi povel nesmím se hnout. Vzhledem k tomu, že kokřík před námi nevydržel a po chvilce poodešel do křovin a tam hlásil patrně vysokou, rozhodla se panička, že mi to trochu zkazí a že mě odloží na řemeni, což automaticky znamená bod dolů. Ale…sichr je sichr a proč končit hned na začátku… i když věděla, že jsem v tomhle dobrá a že tohle zvládám drápkem v mordě…;-) První tři body, panička si oddchyla já dostala veliké pomuchlování, rozhodčí se tvářili spokojeně…zatím… Krom kokra udělali odložení všichni, všichni raději na řemeni a tři z nás za tři, foxlík – temperament ve psím kožichu za dva… vrtěl se a pískal .
Další disciplína – Následování. Následování simuluje situaci, kdy lovec jde velmi ale velmi pomalým krokem po lesní cestě nebo pěšině a pes musí jít velmi ale velmi pomalu vedle něj či za ním. Následně se po 50ti krocích vůdce psa zastaví, pes musí zastavit též, vůdce vyčká 10-15 vteřin a oba se opět, velmi pomaloučku rozejdou. Opět ujdou 50 kroků a vystřelí se z brokové zbraně. Pes musí zůstat klidný. Zdařilo se všem. Všichni po třech bodech, nikdo z páníčků neměl odvahu jít v takto zazvěřeném lese na volno… Předchozí los mi, ačkoliv jsem měla pořadové číslo 11. přidělil barvu č.8. tudíž jsme začínaly. Barva byla kapaná v 18:30 předchozího velmi deštivého večera. Teď bude vyprávět panička, já si z toho totiž moc nepamatuji…:“Beďuli jsem nasadila na nástřel a ta si jej pomalu a klidně ověřila. Postupovala klidně a rozvážně až do doby, než nás stopa svedla poblíž krmelce, čerstvě zásobenou sámošku pro lesní konzumenty… První chyba, „Paní kolegyně, vraťte se prosím na barvu“, první bod dolů… Nervozita stoupá, stopa je nekonečná, i kdybych si oči vykroutila a šťopky na ně pořídila, značky na stromech za zády bych neviděla, ale to by stejně nebylo fér… Béďa se chytla a šla opět klidně dál, výborně… došla k srnčímu loži, bylo suché a vypadalo hodně čerstvě, Béďa si mohla umlátit ocásek… „Paní kolegyně, vraťte se prosím zpět na barvu“… To už je podruhé. Další bod dolů, lépe jak ve druhé ceně to dnes nepůjde. Ale co, hlavně ať vůbec dojde! Špulila jsem oči na jehličí, ale barvu neviděla, maliní mě mátlo podzimním zbarvením…koukám před sebe, už bych měla vidět kus, už by tu měl být konec. Kus jsem neviděla, Béďa jej ale našla spolehlivě…ufff. Za dva, ale máme to! Vzdát čest kusu, a přijmout smrkový zálomek a mít tu čest, smět ho nosit za kloboukem a na obojku až do slunce západu, zaposlouchat se do hlubokých tónů trubačky... Chvíle zastavení a hlavně veliká úleva.“ Tak já si jen paničko pamatuji, jak jsi mě nasadila barvářský obojek a řemen a přinesla jsi mě k nástřelu, já zabořila šnupáček a už jej nezvedla až na konci, jednou jsi mě odnesla od voňavější stopičky a podruhé zase, ale i tak jsem se zase chytla vůně barvy a dovedla jsem tě až k srnečce, kterou jsi „střelila“ na konci následování… Pak už si jen pamatuji, jak jsi mě nechala si srnečku ověřit, pořádně oňuchmat a pak už jsi mě jen tiskla a mačkala a byla jsi celá pryč a já byla ta „nejšikovnější panenka, sluníčko, princezna, šikulka, prdelka, pašák“… a já nevím co ještě, na světě. Nevím jak to děláš paničko, ale když jsme se vrátily zpět na stanoviště, kde čekali ostatní, už byly přichystány srnčí řízečky… Asi nějaké kouzlo nebo co?! A jak obvykle „od stolu“ nedostávám, tak tentokrát jsem si kousek řízku zasloužila a taky dostala. Mňam, to byla dobrota!
Ale musela jsem se soustředit dál, na řadu šel další – trpasličí dlouhán – jezevčík Cheryl, a pak už poslední – retrívřice. Pak už přišly poslední dvě disciplíny – Následování, kdy vůdce vede psa na řemeni a pes musí jít u jeho levé nohy či „za patami“ a nesmí se motat, plést, nebo zasekávat o stromy či keře. A nakonec přišla Naháňka – pejsek je vypuštěn na lesní cestě či pěšině do houštiny, kterou musí systematicky po určitý časový úsek prohledávat, v případě, že něco vyhledá, měl by hlásit a nahnat zvěř na vůdce a časovém limitu se vrátit zpět. Během pomalého přesunu na místa posledních disciplín se retrívřice pokusila o barvu. Bohužel mohu jen napsat pokusila, jelikož vypadla, jako druhý pejsek z naší 5ti členné skupiny a tak jsme na poslední disciplíny zbyli tři… Já i ostatní dva pejsci jsme obě závěrečné disciplíny nakonec zvládli, nebylo to vše jak jsem si já a asi i ti druzí představovali, ale hlavně že jsme dokončili, všichni ve třetí ceně…
Vrátili jsme se všichni zpět do restaurace u Obecního úřadu a tam čekali na druhou skupinu. Z druhé skupiny – původně šestičlenné dokončilo 5 vůdců s pejsky, pouze jediná čubička odešla celé zkoušky v první ceně s počtem bodů 122.
Pak se chvilku sedělo a já si zatím hrála s Cherylem na honičku, na schovku a parádně jsme se vyblbnuli no a pak, pak už přišlo vyhlášení a rozdání cen, poslední fanfáry a mohli jsme jet všichni domů, do pelíšků odpočívat.
Já usnula už ve vlaku a spala jsem až do Prahy, páni já byla unavená jako pes…fakt! Celou neděli jsem pak prospala a ani jsem nechtěla z pelíšku. Ale už se těším na další výlet, jedeme s minimálně dvanáctihlavou jezevčičí smečkou na hory, do Krkonoš, slavit moje druhé narozky ;-) Budeme celé tři dny uprostřed lesů, kde dávají už snad jen jezevčíci dobrou noc…;-)
Pěkný podzim a těším se na Vás příště!
Vaše lovecká jezevčice Béďa ;-)